100 let od narození kněze Gustava Riedla

21.10.2022 - 31.12.2022


zpět na všechny aktuality
Obrázek plakátu

100 let od narození kněze Gustava Riedla

Přinášíme zde krátký životopis a kázání P. Gustava Riedla. Farnost s maticí si připoměla tuto kněžskou osobnost poutí do jeho rodiště.

P. Gustav Karel Riedl (1922–2016)

Dlouholetý svatokopecký a hodolanský farář a olomoucký kanovník P. Gustav Riedl se narodil 16. července 1922 v Šumvaldu manželům Janu a Julii Riedlovým. Otec se vyučil ševcem, po návratu z 1. světové války se věnoval práci zedníka, maminka, která pocházela z německé rodiny, byla v domácnosti. Měl dvě mladší sestry.

 

Vzdělání

Základní vzdělání absolvoval v Šumvaldu a Uničově. V roce 1937 nastoupil na reálné gymnázium v Litovli, po roce přestoupil na Arcibiskupské gymnázium a seminář v Kroměříži. Studium po jeho uzavření za 2. světové války dokončil na tamním reálném gymnáziu. Maturoval v květnu 1944. Přihlásil se do kněžského semináře ve Vidnavě a od akademického roku 1945/1946 se připravoval na kněžství v Olomouci.

 

Knězem v nesvobodě

Kněžské svěcení přijal v olomoucké katedrále 5. července 1949 z rukou arcibiskupa Karla Josefa Matochy (1888–1961). První pastorační zkušenosti získal ve farnostech Kopřivnice, Trnávka a Větřkovice.

 

Vojenská služba

V závěru roku 1952 nastoupil P. Riedl dvouletou vojenskou službu u PTP (pomocné technické prapory). Jak později vzpomínal, v té době on i další kněží nosili malou hliníkovou krabičku od šroubků, ve které tajně přenášeli eucharistii.

 

Návrat k pastoraci

Po vojně se stal duchovním správcem farnosti Místek. Po dvou letech se ujal farnosti Potštát. Následně (18 let) pečoval o poutní místo na Svatém Kopečku u Olomouce, kam se později jako emeritní kanovník vrátil a prožil několik let na penzi. Až do revoluce v roce 1989 byl pod státním dozorem, jeho aktivity byly sledovány tajnou policií. Vypracována byla na něj řada kádrových posudků.

 

Po Sametové revoluci

V roce 1990 předal duchovní správu na Svatém Kopečku u Olomouce opět strahovským premonstrátům, kteří byli na poutní místo slavnostně znovuuvedeni olomouckým arcibiskupem Františkem Vaňákem (1916–1990). Se Sv. Kopečkem se jeho někdejší farář loučil slovy: Vyvolené místo Panny Marie, ať tě střeží andělé a řád, který tě budoval. Aktivní kněžskou službu završil v Olomouci-Hodolanech (farnosti se ujal v 68 letech), kde byl činný dalších 16 let! Současně spravoval i farnost v Olomouci-Chválkovicích. Tři roky byl místoděkanem. V červnu 2002 byl jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci.

 

Přátelství

Ve spolupráci s architektem a trvalým jáhnem Tomášem Černouškem (1927–2001) nechal upravit presbytáře několika kostelů v duchu závěrů Druhého vatikánského koncilu. Přátelství jej pojilo i s překladatelem a bibliofilem Otto F. Bablerem (1901–1984), kterého i pohřbíval.

 

Penze

V roce 2006 odešel na zasloužený odpočinek na Svatý Kopeček, kde duchovně vypomáhal. Po zhoršení zdravotního stavu žil v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže v Kroměříži. Zemřel 30. června 2016 ve věku 93 let. Poslední rozloučení proběhlo ve svatokopecké bazilice a o den později ve farním kostele sv. Mikuláše v Šumvaldu. Uložen byl do rodinného hrobu na tamním hřbitově.

 

Poděkování: br. Gottfried D. Berger, Marta Švecová / Arcibiskupská knihovna v Olomouci, Jan Gottwald ml.

Zpracoval Martin Kučera

 

Přepis kázání P. Gustava Riedla
6. neděle velikonoční 1979
Jsou hodnoty, které nedovedeme změřit, nemůžeme je dát na váhy, ani odhadnout jejich cenu. Nedají se položit na stůl k odbornému prozkoumání. Můžeme jen zjišťovat, zda je někdo má či nemá. Jsou to například moudrost, nadání, zdraví, věrnost, síla, zbožnost, naděje. Mezi takovými hodnotami má první místo Boží láska. To není jen krásné slovo. Boží láska je dobro určité, Bůh nás skutečně miluje; jenomže jak to má člověk poznat? Když si koupíte televizor, můžete vyzkoušet, zda běží. A můžete si dát i vysvětlit, jak ten stroj přijímá signály a jak je znovu obrací v obraz a zvuk. Podobně i sluneční paprsky přijímáme a jsme schopni je vnímat jako světlo a teplo, ale prozkoumat Slunce jako televizor nedovedeme, jen si o něm vytváříme vědecké domněnky. Mnohem nesnadnější je to s poznáním Boha a
jeho darů. Můžeme lásku Boží přijmout například ve křtu, ve svátosti pokání, v eucharistii, můžeme o ní uvažovat, těšit se z ní, ale jak se máme přesvědčit, že Bůh je a že nás má rád? Jak máme poznat, že jeho pozvání do věčného života je míněno vážně, že je to pozvání konkrétní, spolehlivé?
„Jeden osvícenec, velmi učený pán, slyšel o Berdičevském rabínovi. Vyhledal jej, aby s ním podle svého zvyku disputoval a vyvrátil jeho zpátečnické názory na náboženství. Když vstoupil do učitelova pokoje, spatřil jej, jak chodí s knihou v ruce v hlubokém zamyšlení. Příchozího si vůbec nevšímal. Konečně se zastavil, letmo na něho pohlédl a řekl: "Snad je to přece jen pravda.“ Vědec sebral veškeré své sebevědomí – chvěla se mu kolena, tak strašný byl pohled na učitele Písma, bylo to pro něj tak nové a hrozné slyšet jeho skoupá slova. Rabín Levy Izák se k němu teď obrátil a klidně mu řekl: „Můj synu, velcí učitelé Thory, s nimiž jsi se přel, hovořili k tobě nadarmo. Ty ses tomu cestou smál. Nemohou ti postavit Boha a jeho království na stůl, ale ani já ne. Ale viz, můj synu, snad to přece jen je pravda." Osvícenec
sbíral své síly k obraně. To strašné "SNAD", jež mu zaznívalo opět a opět, zlomilo však jeho odpor. „Žádný člověk nemá víc, než toto "SNAD je to přece jen pravda." Nikdo nemůže postavit Boha a jeho království na stůl. My sami můžeme jen říct: Snad na nás Bohu záleží. Jen Ježíš Kristus zná celou pravdu a prohlašuje: Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. – A dává směr a znamení: "Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Vy jste moji přátelé, když děláte, co vám ukládám. "
Ježíš Kristus je Bůh, který s námi začal dialog. Nenaučil se jen naší řeči, ale stal se člověkem, abychom dobře porozuměli. Kdo přijme jeho slovo, ty nazývá přáteli. Oni mají do srdce vepsáno jeho slovo – a Bůh pro toto slovo si zapisuje do srdce je samé. A i když celý svět na ně zapomene, oni mají místo v Boží paměti, žijí navěky.
A to všechno my můžeme přijati, ale nemůžeme to prozkoumat, ani pochopit. A to mnohým lidem vadí. Chtějí to učinit poznatelným, blízkým, názorným. My se máme ptát: "Co pán Ježíš říká?" A zatím hledíme na jeho slova a zkoumáme, jak je vysvětlit, aby se svět nepohoršil.
Ježíšova slova jsou život a poklad. Ale někteří je mění jako ten dědeček, který měnil až vyměnil. Hrouda zlata se mu zdála nudná a těžká a tak ji pro své pohodlí, a aby se nezdál hloupým vyměňoval postupně za koně, za krávu, za husu, za brousek. A ten nakonec hodil do vody, aniž by mnoho ztratil. Naopak, podle jeho mínění, měl už pokoj a nemusel se starat a měl úplnou svobodu. Jak dlouho trvalo jeho opojení? Co ztratil a jak prohloupil, začal tušit v smíchu handlířů ...

Autor: Admin, Datum vložení: 21. 10. 2022 12:48